POVOLÁNÍ
POVOLÁNÍ
Přibližně před šesti léty jsem se zúčastnil teologické konference v Praze na téma :“Islám a křesťanství“. Přednášel misionář, který žil mnoho let v Afghanistámu v kolébce radikální islamské buňky. Jeho vyprávění bylo strhující a inspirující. Hýbalo i mým srdcem. Vyprávěl, jak ho Bůh chránil a používal v tomto prostředí, aby mohl projevovat Kristovou lásku a občas využil i příležitostí říci dobrou zprávu Kristu. Víte, jak to bývá po dobrých konferencích. Jsme plní odhodlání, něco s našim životem udělat. Pak jedeme domů a po několika dnech to z nás jednoduše vyprchá. I já jsem to často prožíval a hodně mně to mrzelo. To však je málo, abychom mohli působit ke změně. Jít novou cestou, znamená udělat první krok a pak další. Ale je potřeba vykročit.
Jsem moc rád, že po této konferenci jsem tehdy udělal první krok, který měl velký vliv na celý další život můj i sboru, v němž jsem kazatelem.
Během konference jsem cítil „nutkání“, spíš to byla chuť na kávu, tak jsem sešel do kavárny a spatřil jsem v rohu místnosti mladého muže, který celý svůj čas zasvětil budování vztahů s cizinci. Udělal mnoho pro to, aby se tito lidé dozvěděli o Ježíši. Dělal to formou rozdávání filmů „Ježíš“ a skrze osobní rozhovory. Modlil se za nemocné a někteří byli uzdraveni. Pán Bůh si ho používal ve své službě a žehnal. Působil nejen u nás, ale i v zahraničí. Při tom měl pocit, že je osamělý, nepochopený, někdy byl docela frustrován, ale pokračoval dál, modlil se a měl naději v Bohu živém.
Tento muž v té kavárně seděl spolu se dvěma lidmi a vyprávěl své zkušenosti s Bohem a cizinci. Tak mně to zaujalo, podobně jako přednáška ve velkém sále. Toto byl rozhovor, ve kterém jsem se rozhodl, že tohoto bratra bych rád pozval do našeho sboru, aby nám o své misii pověděl více. Netrvalo dlouho a s vedením sboru jsme se rozhodli, že budeme bratra podporovat a pokusíme se s ním spolupracovat. Teprve později nám vyprávěl, že asi dva roky před tím, přijel jen tak „náhodou“ do údolí pod naší modlitebnou. Hledal někoho, kdo by mu pomohl ve službě cizincům. Modlil se, pak zvedl hlavu a uviděl naší modlitebnu. Zaslechl hlas, že má ještě počkat, až se změní okolnosti, aže na tomto místě se budou shromažďovat cizinci. Nerozuměl tomu, ale uvěřil. Jeho povolání a pak i naše se spojilo veden cíl. Tehdy v Praze, dyž jsem se mu představil, jako nový kazatel z Horní Suché, tak si na tuto epizodu z toho dolíku pod kostelem v Horní Suché vzpomněl a došlo mu to.
Asi pět kilometrů od naší vesnice je „Pobytové středisko“ MV pro legální imigranty. Možnost se podílet na službě cizincům jsme přijali, jako výzvu, jako „spadlou do klína“. Již dříve někteří jednotlivci měli vztahy s lidmi ze střediska. Zvali je domů, pomáhali jim. Dnes to vnímám jako zasetá semínka, nebo přípravu půdy pro další službu. Díky Bohu za ty, kteří již před námi cizince milovali.
Po mém nástupu do služby v našem sboru jsem nabyl přesvědčení, že bude dobré, abych se přihlásil jako dobrovolník do organizace, která pracovala s cizinci v Brně (SOZE). Tato moje účast a jejich potvrzení nám umožnilo vstup do pobytového střediska.
Lidé ze střediska se stali objektem naší pozornosti. Vytvořili jsme tým lidí, kterým tato oblast „lehla na srdce“ docela hluboko. Jsou to lidé z jiných okolních církví. Bez nich bychom si nedokázali službu ani představit. Školili jsme se, modlili a začali plánovat aktivity, které byly pro nás doposud málo známé. Zahrada vedle modlitebny, která doposud byla využívána jen sporadicky, se stala misijní zahradou. Dokonce jsme na ní postavili nádhernou pergolu. Tak již byla svědkem skvělých věci. Tam jsme mnohokrát stolovali, sportovali, grilovali a rozvíjeli naše nové vztahy. Těmto setkáním většinou předcházela účast na „bowlingu“ který, jak jsme zjistili záhy, je v centru naší vesnice. Jako by byl připraven pro nás a pro naše přátelé.