DETENČNÍ TÁBOR
SLUŽBA V DETENČNÍM STŘEDISKU VYŠNÍ LHOTY
V období vrcholící „migrační krize“ jsem jen tak, jakoby náhodou narazil na internetu na stránky „Detenčního zařízení pro cizince“ ve Vyšních Lhotách u Frýdku Místku. Všiml jsem si poznámky, že v těchto zařízeních je možná duchovenská služba pro klienty. Tak mně to zaujalo a chytlo za srdce. Ještě téhož dne jsem se tam zajel podívat. Na místě byl televizní štáb, tak jsem měl obavy, že mně tam někdo bude zpovídat, co tam jako dělám. Odjel jsem domů a na druhý den jsem jel znova za vedoucím tábora. Stejně mně vyzpovídali, ale nechtěl jsem hovořit o našich plánech, které byly zatím jen v mysli. Po vyřízení naší žádosti o vstup, jsme s několika dalšími služebníky i kazateli začali toto zařízení pravidelně navštěvovat. Zájemce jsme učili poznávat Písmo a pomáhali jsme při řešení jejich osobních, duchovních problémů.
Rád se rozdělím s Vámi o dvě zkušenosti z tohoto období. Vedoucí, s kterým jsme si mohli vytvořit určitý přátelský vztah, nám zavolal s prosbou o pomoc. Čtyři mladí muži jedné východní země zahájili hladovku. Pán vedoucí i tým sociálních pracovníků nás prosili, abychom těmto mužům rozmluvili jejich postoje. Modlili jsme se, snažili jsme se je přesvědčit, že život je dar a problémy jim může pomoci vyřešit Bůh a jim naklonění lidé. Zdá se nám, že těmto slovům naděje uvěřili a tři z nich ještě tento večer šli na večeři. Jeden ještě pár dnů pokračoval v hladovce. Byli jsme moc vděčni Pánu Bohu, že nás v této svízelné situaci nenechal a zároveň způsobil, že důvěra ze strany vedení tábora vůči nám vzrostla a měli jsme opravdu možnost těmto lidem sloužit pravidelně a docela často s otevřenou podporou vedení „detence“.
Po určité době pravidelného vyučování a sdílení, čtyři z klientů vyznávali, že uvěřili v Krista. Vyjádřili touhu po křtu. Jelikož se blížil čas jejich stěhování do jiné země, tak jsem při poslední návštěvě je pokřtil v kanceláři politím. Těsně před tím náš tlumočník byl telefonicky odvolán. Vrátil se až po tom, co jsme provedli křest a společně přijímali chléb a víno. Vnímal jsem to, že i v takové záležitosti nás nebeský Otec vedl a připravil podmínky, abychom nerušené mohli prožít obě tyto „svátosti“. Teprve až později mi to docházelo, že jsem mohl být znova součástí „požehnání národům“ skrze Krista. Nikdy mně to před tím nenapadlo, že mi bude dána milost takto sloužit lidem vzdálené země kulturně a především náboženský. Pak jsem s nimi ztratil kontakt. Až teprve nedávno jsem jednoho z nich uviděl na FB jak překládá z perského jazyka do němčiny v církevním prostředí. A taky hraje tamtéž na kytaru. Byl jsem moc potěšen. Vzpomněl jsem si, jak jsme tehdy řešili i některé těžké duchovní prožitky. Bůh si ho k sobě zavolal, očistil a osvobodil jeho srdce. Jsem mému Pánu vděčný, že se můžeme takto podílet na „kultivaci“ lidských životů, nejen na lidské integraci, což považuji za velmi důležité. Jsem přesvědčen, že evangelium Kristovo opravdu proměňuje a integruje každého člověka, jenž jemu odevzdá svůj život.
Kdysi jsem moc nechápal Kristovo poslání Církve: „Jít, učit národy, činit učedníky a křtít je ve jméno Otce Syna i Ducha svatého.“ Tak naše církev mezi národy nevychází, jen sporadicky, jednotliví misionáři. Díky Bohu za ně. Tedy Pán Bůh v poslední době posílá národy k nám. Máme to mnohem jednodušší. Můžeme některé učit, křtít, vychovávat. Máme naději, že skrze jejich vztahy na rodinné příslušníky a přátelé se evangelium bude šířit dál.
Zdá se moc dobré, že jsme mohli spolupracovat s dalšími pastory, kazateli jiných církvi z okolí Českého Těšína.
Zkušenost víry a křtu i další výchovy, jsme si ještě mohli zopakovat pár krát u lidí původem z odlišného kulturního i náboženského prostředí. Pánu Ježíši Kristu za to patří sláva. On miluje národy…