ZNEPOKOJENÍ
ZNEPOKOJENÍ
ZNEPOKOJENÍ NA PŘEDĚLU ROKŮ
Jsem vděčný, že na sklonku roku 2017 se můžeme v naší zemi těšit pokoji, dostatku, růstu, náboženským svobodám a obecně vysoké úrovní lidských práv. Jsem za to Pánu Bohu i společnosti velmi vděčný. Přeji sobě i Vám, ať i nadále prosperujeme fyzicky i duchovně, ať se zde cítíme dobře a myslíme nejen na sebe. Ať jsme hrdi a vděčni, že právě zde můžeme žít. Ozývám se ve věci, která mně trápí a znepokojuje. Osobně znám a přátelím se s legálními uprchlíky, kteří u nás poctivě pracují, našli si bydlení a dokonce odmítají naše sociální dávky, tzn.: že se integrovali v naší zemi. Mají jen jedno přání, v pokoji pracovat a vychovávat své děti. Tito lidé po rozhodnutí úřadů musí balit kufry, protože jim není udělen azyl. V posledním období, pokud je mi známo, tak nikomu azyl nebyl udělen. Když slyšíme v médiích, jak politici doporučují přijmout tisíce pracovníků z ciziny, z důvodu nedostatku pracovních sil, tak soudný člověk musí pochopit, že se to vše nějak převrací "na hlavu". Ti, kteří se již integrovali, dobře pracují, znají jazyk, musí domů a nové cizince se bude přijímat? Člověk opět, jako kdysi, cítí bezmoc, pokrytectví a aroganci vládnoucích. Kdo jim dává právo rozhodovat o osudech celých rodin podle vlastní svévole a rozmaru? Tento stav je většinou dočasný. Co se zasévá, tak se taky později sklízí. A to je veliká škoda, že na toto je třeba spoléhat a že věci nejdou přirozenou, rozumnou a vstřícnější cestou vůči potřebným. Stále se omílá dokola, že "kvóty nechceme". Proč neuděláme alespoň něco, co je v našich silách? Ne pro zamlžení očí, ale upřímně, se zájmem pro jiné, potřebné. Určitě na to máme schopnosti i prostředky. Sdílím také rozhořčení řeckého ministra pro migraci, který v úterý odsoudil „pokrytectví” Evropy, která podle něho odmítá sdílet břemeno stovek nezletilých migrantů bez doprovodu, žijících v přeplněném táboře Moria na ostrově Lesbos v Egejském moři. Sdílím to jen částečně, jelikož neznám okolnosti a nemám dostatek objektivních informací. Přesto se mně zdá, že západní Evropa udělala mnohé ke zmírnění bolesti v době utečenecké krize. Nyní se zdá, že je spokojená ze zdánlivého klidu, nebo spíše bezradná, prožívá ticho před bouří? Stydím se za pokrytectví úřadů ČR, jsem její součástí a mám ji velmi rád. Je mi to líto, a nevím, co mohu s tím udělat. Někteří z mých přátel, kteří se integrovali, nikoho neohrožují, spíše pomáhají naší společnosti, jsou v období svátků ve stresu, balí kufry a sami neví proč. Myslím i na skupinu imigrantů, jímž bylo již před mnoha měsíci slíbeno řešení jejich azylu. Žijí ve strachu o svůj další osud, přesto se hodně snaží, skvělé se učí česky, pracují, mají zájem zde zůstat, domů se vrátit nemůžou. Ti, kteří jim dali doposud marnou naději, odešli v zapomnění....Je to docela složité. A obyčejnému člověku to "rozum nebere".